Noční orientační běh

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil nočního orientačního běhu kolem Hostivařské přehrady. Nikdy předtím jsem na žádném, denním nebo nočním, orientačním běhu nebyl. Jednalo se o závod smíšených dvojic. Účastnil jsem se spolu s kamarádkou Markétou, o které jsem věděl, že orientační závody běhá a má tedy bohaté zkušenosti se čtením mapy.

Překvapením byla poměrně hojná účast závodníků. Na start se postavilo 72 párů. Startovalo se hromadným startem, takže celkem tlačenka. Kontrolních stanovišť bylo 15. Moc se v orientačních bězích nevyznám, ale pochopil jsem, že tento závod měl jednu zvláštnost. Všechna kontrolní stanoviště byla za 1 bod, byly u nich ale také samolepící štítky s 10 - 2 body. Kde páry, které ke stanovišti dobíhaly první si vždy odlepily nejvyšší zbývající body.

S Markétou jsme se ještě před startem dohodli, že poběžíme na ty nejvzdálenější stanoviště a nebudeme se snažit vybrat body na těch bližších. Předpokládali jsme, že na těch blízkých bude celkem mela. To se potvrdilo, když jsme probíhali kolem nejbližšího stanoviště. Bylo vtipně umístěno na stromě, kam se ze země nedosáhlo. Ke stromu doběhlo asi 20 párů naráz, takže to byla celkem mela :-) Rozumně jsme se rozhodli držet se plánu a pokračovat dále.

Naše strategie se celkem vyplatila. Sice jsme nikde nebrali nejvyšší body, ale nějaké tam byly. Oběhli jsme 12 stanovišť z 15. Na celý závod byl totiž limit 60 minut, kdy za každou další započatou minutu se odečítaly 2 body. Jeden pár si toto buď neuvědomil, nebo neměli hodinky, každopádně dorazili skoro 40 minut po vypršení časového limitu a ve výsledku vybojovali krásných -68 bodů :-)

V našem páru se o navigaci starala Markéta, jako zkušený veterán bleskově a přesně určovala směr další cesty i za běhu. Já jsem se k mapě radši ani nepřiblížil, zabloudili bychom na první křižovatce :-)

Celkově jsme skončili na 6. místě, což jsme oba považovali za parádní úspěch. Já osobně si pěkně zaběhal nočním okolím Hostivařské přehrady a naučil se něco málo o orientačním běhu. Sice bych si zatím netroufl jít do nějakého závodu, kde bych měl číst mapu, ale třeba jednou to přijde.

Závod byl pěkným zpestřením mého tréninku a závodů odehrávajících se většinou po asfaltových cestách a v městě.

Jinak se kvapně blíží cílový závod tohoto roku, PIM maraton. Bude to vyvrcholení mé náročné 4 měsíční přípravy. Už se strašně těším až se za 14 dní postavím na start a vyběhnu.

Pardubický vinařský půlmaraton

Dnes jsem se zúčastnil půlmaratonu v Pardubicích. Ráno jsme s partou vyrazili stylovým rychlíkem jménem Emil Zátopek :-) Cesta rychle utekla v družném hovoru převážně o běhaní.

V Pardubické ČEZ aréně proběhlo bezproblémové odbavení, převlečení a už jsme vyráželi ke startu. Počasí nám přálo, zataženo, bezvětrno, příjemných 14 stupňů. Na start jsem se zařadil s cílem běžet někde kolem 1:45, tedy 5min/km. Přesně ve 12 zazněl startovní výstřel. Na startu jsem se opět potkal s kamarádem, se kterým jsme společně odběhli celou Modřanskou rokli. Dohodli jsme se, že zase poběžíme spolu. Začátek jsem běžel opět podle pocitu, lehce zkontroloval, že tep je v závodních mezích a užíval si začátku závodu. Značku prvního kilometru jsme přehlédli, druhý už zaznamenali a poměrně nás překvapilo, když jsem odečetl čas 8:46, tedy tempo 4:23/km. Hlavou mi blesklo, že to bude asi pekelně přepálené, přestože jsem se cítil v pohodě a nezpomalili jsme nijak extrémě.

Další kilometry jsme běželi v rozmezí 4:35-4:45/km, tedy na naši úroveň celkem fičák, jako kdyby jsme měli běžet jen 10km a ne půlmaraton. Na 10. kilometru jsem odmáčknul čas 46:10, tedy krásný osobák na 10 km :-)

Na 15. km jsme dorazili v čase 1:09:48. Kamarád ale poté hlasil střevní potíže a běžel je urgentně řešit do nejbližší restaurace. Posledních 6 km jsem odběhl tedy sám. Na 16. km jsem před třemi týdny na PIM dostal krizi, ze které jsem se už do konce závodu nevyhrabal. Dnes jsem sice také cítil lehkou únavu v lýtkách, ale nic nepřekonatelného. Místo abych vyčerpáním zpomaloval jsem se spíše hecnul a pomalu zrychloval. Vrchol přišel během 20. km, který jsem zaběhl v čase 4:11/km. Předbíhal jsem spoustu lidí, dost často takovou rychlostí, jakou Keňané na 14. km předbíhali mě :-)) (Závod se běžel 3x na 7km okruhu). Poslední, 21. km, jsem se do toho dal opravdu vše. Povzbuzování diváků a touha předhonit co nejvíc lidí mě vybičovala k heroickému výkonu. Cílem jsem proběhl v čase 1:36:57 offic., dle mého měření 1:36:42.

Zlepšení oproti PIM před 3mi týdny tedy skoro o 12 min. O takovém času se mi ani nezdálo. Nevím co za to může, jestli kvalitní tréninky, trať jak placka, parádní počasí, experimentálně vyzkoušené 2 energetické gely, nebo Emil Zátopek. Asi vše dohromady. Každopádně euforie.

Přespolní běh nad Modřanskou roklí

V neděli jsem se zúčastnil přespolního závodu na 10km nad Modřanskou roklí. Do závodu jsem šel s cílem užít si krásného počasí v přírodě. Den předtím jsem totiž absolvoval poměrně náročný atletický sedmiboj.

Na stránkách závodu bylo avizováno, že se jedná o lesní cesty v členitějším terénu. Což byl jeden z důvodů proč jsem na závod šel, chtěl jsem vyzkoušet běh po lesních cestách, když už skoro veškerý trénink dělám na asfaltu.

Ráno jsem trochu nestíhal, takže na start závodu jsem dorazil asi 5 min před odstartováním. Stačil jsem si akorát připnout číslo a už jsem se stavěl na startovní čáru. Hlavou mi blesklo, že bez zahřátí a protažení bych měl jít začátek volněji, ale když jsem vedle sebe viděl nabuzeného kamaráda, se kterým jsem se tam potkal, na nějaký volnější start jsem rezignoval.

Hned od začátku jsem běžel tak, aby se moje tepovka pohybovala do 85% TF max. Z minulých zkušeností vím, že tato hranice je pro mě optimální pro dlouhý rovnoměrný běh. Tepovku se mi dařilo bez problémů držet kromě výběhů těch nehorázných kopců. Kopce, to byla pro mne jedna velká neznámá. V tréninku jsem je nikdy neběhal, všechny co jsem zatím v rámci tréninku běžel nebyly nijak extrémě prudké i když třeba delší. Kopce, do kterých se v závodě běželo, byly ale jedním slovem brutální. Sice krátké, ale nehorázně prudké v kombinaci s lesním terénem místy skálou mi daly solidně pokouřit. Naštěstí jich nebylo v závodě zas až tolik (odhaduju asi tak 5). Rozběhnutí do stálého tempa po takovém kopci byla neuvěřitelná zkušenost. Nohy jako z olova, plíce zapomenuté někde v půli kopce, nebyl to zážitek, který bych zařadil mezi své nejoblíbenější.

Jako absolutně demoralizující považuji posledních 500 metrů závodu. S kamarádem, se kterým jsme celý závod běželi spolu, jsme tušili brzký konec a lehce finišovali. Aspoň do zatáčky po které se nám prostřel výhled na cílovou "rovinku". Stručně řečeno, představte si, že vyběhnete ze zatáčky, čekáte cílovou rovinku, kde jste chtěli zafinišovat. Cílovou rovinku i rychlejší finišující běžce sice spatříte, ale o 50 metrů výš!!! Já když to viděl, tak jsem se zmohl jen na zoufalé "No ty kráávo". V tom kopci jsem málem duši vypustil a rozběhnout se na cílových 30 metrů po absolvování kopce považuji za jedno ze svých největších vítězství.

Celý závod hodnotím jako velmi povedený. Po masovém PIM půlmaratonu byla komorní atmosféra závodu vítanou změnou. Trať závodu se mi hodně líbila (když pominu ty kopce). Po běhaní na asfaltových cestách parádní zpestření.

Zaznamenal jsem také zlepšení své běžecké formy. Před měsícem jsem na Kbelské desítce (která byla absolutní plackou oproti tomuhle) zaběhl čas 47:23. V neděli jsem cílem proběhl v čase 47:48. Tedy jen o 25s pomaleji. Vzhledem k náročnosti trati to považuju za skvělý úspěch.